HeliosMovie - Blog

1. Přípravy aneb sbal se, jestli to dokážeš!

Plánování nebylo úplně jednoduché. Od počátku jsme měli jasno, že potřebujeme dva štáby. První štáb bude natáčet s vědci v Mitchellu v centrálním Oregonu. Dostali jsme povolení pro přítomnost pouze dvou osob. Logicky padla karta na mě a na Kubu coby kameramana. Já jsem musel své schopnosti rozšířit o zvukařský kurz.

Druhý štáb (Tadeáš - kamera, Linda - kamera, Karel a Matěj - zvuk) pak měl za úkol zachytit atmosféru a šílenství, které zatmění Slunce v USA vyvolalo. Začali jsme pročítáním webů zaměřených na informace pro turisty směřující za zatměním Slunce do Oregonu. Během šesti měsíců před zatměním jejich počet začal strmě narůstat. Většinou se jednalo o weby nabízející primárně ubytování a přesvědčující návštěvníka o tom, že právě ono dané místo je nejideálnější. Vybrali jsme proto několik hlavních lokací, které se zdály být potenciálně slibné. Náročnost natáčení pro druhý štáb tak ležela hlavně v nutnosti se každý den přemísťovat několik hodin autem a následné čelení chaosu a davům.

Procházení webů a zpráv dávalo částečnou představu o tom, co se bude v Oregonu v souvislosti se zatměním odehrávat. Některé weby už dopředu upozorňovaly turisty na konkrétní problémy. V den zatmění to byla samozřejmě doprava. Dostat se na ideální místa znamenalo několikahodinové kolony. Jiný zajímavý problém byl potenciální nedostatek benzínu. Později jsme narazili i na benzínky, které byly z tohoto důvodu prostě zavřené. (Oproti České Republice není v Oregonu síť benzínových pump tak hustá, zejména v okamžiku, kdy se vzdálíte od měst.)

S ohledem na to, že nebylo do poslední chvíle jasné, jestli dostaneme svolení přidat se k vědecké expedici, bylo hodně náročné zajistit ubytování za rozumné ceny. V pásu totality (pruh ve kterém je vidět úplné zatmění Slunce) a ve spádových oblastech okolo bylo veškeré ubytování prakticky vyprodané. Dokonce jsme se dozvěděli, že si lidé kvůli zatmění rezervovali pokoje v hotelích i dva roky dopředu. Nicméně některé hotely s vidinou vyšší provize rezervace několik měsíců nebo týdnů před zatměním rušily (hotel pak musí dané osobě zaplatit za normálních okolností poměrně vysokou pokutu), aby je znovu nabízely za podstatně vyšší ceny. Největší cenovou absurditu jsme zaregistrovali na AirBnB, kdy se cena za pokoje pro 4 osoby v pásu totality na dvě noci vyšplhala v přepočtu na 90 tisíc korun! Nepronajímaly se jen pokoje, ale také celá pozorovací místa. Proto nám nezbylo nic jiného než hledat ubytovaní v dojezdové vzdálenosti cca 2 hodin od pásu totality. A tak trochu jsme se chtěli vyhnout právě výše zmiňovanému šílenství. Ceny ubytování dva dny po zatmění už samozřejmě byly zase v normálu.

V prvopočátcích našich debat o tom, jak celé natáčení zorganizovat, jsme předpokládali, že většinu techniky povezeme s sebou z České Republiky. Jak se následně ukázalo, finančně výhodnější a též podstatně logisticky nejjednodušší bylo kamerovou techniku v USA zapůjčit a nechat si ji dopravit do Portlandu. Problematické bylo to, že po nás rental požadoval s ohledem na množství techniky pojištění uzavřené v USA (ozval se asi tři dny před odletem). Což šlo jen na rezidenta. Naše natáčení tak v podstatě zachránil Karel, díky kterému jsme pojistku získali. Byla to jedna z věcí, kvůli které jsme ještě tři dny před odletem trnuli, jestli opravdu odletíme.

Z domova jsme, co se techniky týče, brali tudíž jen to nejnutnější, co nebylo v rentalu dostupné. Povětšinou šlo o audiotechniku, takže největší ranec vyšel na našeho zvukaře Matěje. Ten s sebou vezl kufr plný nejrůznějších kabelů, vysílačů, přijímačů a zařízení k synchronizaci timecodu (díky tomu ve střižně nemusíme trávit hodiny synchronizací zvlášť nahraného zvuku a obrazu), které vedly k řadě napínavých příhod při letištních kontrolách. Ale o tom až později.

Po pročtení všech možných nařízeních spojených s leteckou dopravou a převozem elektronických zařízení došlo na balení. Zavazadlo odbavené 23 kg a příruční 8 kg se pro některé z nás ukázalo jako další výzva. Proto jsme coby část štábu bydlící v Praze (já, Linda a Matěj), praktikovali poslední dny před odletem hru na “škatulata”. Spočívala v převážení části vybavení (audio techniky, a hlavně pevných disků pro ukládání natočených dat – velký dík firmě VAHAL!) mezi Petřinami a Dobřichovicemi. Průběžné převažování a opakované přebalovaní našich zavazadel nakonec vedlo ke kýženému cíli. Byli jsme lehce přes, ale snad to projde! (S oblečením nám pomohly “vychytávky” z Cestovatelského obchodu).

 


15. srpna nastal den odletu.

 

Kuba (kameraman) a Matěj (zvukař) ještě naposled kontrolujía  "dovažují" kufry.


Po odbavení na Letišti Václava Havla a nástupu do prvního letadla směr Berlín jsme se odevzdali posádce letadla společnosti Air Berlin. (Po přistání v Chicagu přišla sms od mého bratra s tím, že společnost zkrachovala.). Pro mnohé z nás to byl první let letadlem v životě, takže coby neználky vzdušného cestování v nás letadlo Bombardier Dash 8 Q400 lehce vystupňovalo nervozitu. (“Proboha, ono to má ještě vrtule?!”). Ještě umocněnou tím, že nám bylo zakázáno si vzít příruční zavazadla napěchované citlivou technikou na palubu a zpovzdálí jsme byli nuceni sledovat jejich nahazování do úložného prostoru. Cestu jsme zdárně ustáli (“Bylo to jako se kodrcat autobusem”).

 

Můj batoh zabalený do zářivě zelené folie byl v Portlandu předmětem zájmu policistů v civilu. Po pročuchání psem mi batoh vrátili a vysvětlili mi, že se prý pašeráci často snaží folií maskovat pach drog před cvičenými psy.

 

Čekáme na letadlo do Berlína.

 

Nebe někde mezi Prahou a Berlínem.


Category: Default

Read more posts by Ondřej Sovík